Tato stránka poskytuje informace o právním systému Španělska a obecný přehled jeho právního řádu.
Hledat informace podle regionů
Prameny španělského práva jsou definovány v článku 1 občanského zákoníku (Código Civil):
Ústava: nejvyšší právní norma španělského státu, kterou jsou povinny dodržovat všechny orgány veřejné moci a občané. Jakákoli ustanovení nebo právní akt v rozporu s ústavou jsou neplatné. Její obsah je rozdělen do dvou částí, které se jasně liší svým obsahem: a) právní teorie a b) ústavní právo.
Mezinárodní smlouvy: písemné smlouvy uzavřené mezi určitými subjekty mezinárodního práva, které se řídí tímto právem. Mohou obsahovat jeden nebo několik souvisejících právních nástrojů bez ohledu na své označení. Jakmile jsou mezinárodní smlouvy podepsány a oficiálně vyhlášeny ve Španělsku, stávají se nedílnou součástí právního řádu.
Statuty autonomie: základní španělské institucionální normy použitelné na jednotlivá autonomní společenství, které uznala španělská ústava z roku 1978. Jsou přijímány ústavním právem. Obsahují alespoň název autonomního společenství, jeho územní vymezení, názvy, organizační strukturu a sídlo institucí autonomního společenství a pravomoci, které jim byly svěřeny. Statuty autonomie nejsou vyjádřením svrchovanosti ani nejsou ústavou, jelikož nepramení z původní ústavní pravomoci (která nebyla svěřena oblastem, z nichž se stala autonomní společenství). Spíše vděčí za svou existenci tomu, že je uznal stát, aniž by za žádných okolností zásada autonomie zpochybňovala zásadu jednotnosti.
Článek 1.2 španělského občanského zákoníku stanoví, že „právní ustanovení, která jsou v rozporu s právními předpisy vyšší právní síly, jsou neplatná“. Proto musí být nutně stanovena hierarchie právních norem. Španělská ústava za tímto účelem upravuje vzájemné vztahy mezi jednotlivými právními normami, jejich hierarchické vztahy a soudní příslušnost.
Podle ústavy je pořadí právních norem z hlediska právní síly ve španělskému právu toto:
Kromě toho se stanoví zásada příslušnosti s ohledem na právní normy vydané parlamenty různých autonomních společenství (výnos oblastní vlády, nařízení oblastní vlády atd.)
Soudci a soudy nepoužijí žádné právní předpisy nebo jiná ustanovení, která jsou v rozporu s ústavou, zákony nebo zásadou hierarchie právních norem.
Španělský institucionální rámec vychází ze zásady rozdělení pravomocí, přičemž zákonodárná pravomoc je svěřena španělskému parlamentu a zákonodárným shromážděním autonomních společenství země.
Vláda, jak na státní úrovni, tak v každém autonomním společenství, vykonává moc výkonnou – včetně normotvorné pravomoci – a v některých případech také moc zákonodárnou, kterou jí svěřil parlament.
Samosprávné celky zákonodárnou pravomoc nemají, ale mají normotvornou pravomoc, kterou v zásadě vykonávají ve formě obecních vyhlášek.
Zákonodárnou iniciativu má vláda, kongres poslanců a senát, shromáždění autonomních společenství a v určitých případech lid.
Mezinárodní smlouvy: existují tři mechanismy schvalování v závislosti na předmětech, které smlouvy upravují.
Jakmile jsou mezinárodní smlouvy podepsány a oficiálně vyhlášeny ve Španělsku, stávají se nedílnou součástí právního řádu. Ustanovení těchto smluv lze rušit, upravovat nebo pozastavit pouze formou stanovenou v těchto smlouvách nebo v souladu s obecnými pravidly mezinárodního práva. Mezinárodní smlouvy a dohody lze vypovědět stejným postupem, jakým byly přijaty.
Zákon:
Návrhy zákonů schvaluje Rada ministrů (Consejo de Ministros), která je posléze předkládá Kongresu poslanců s důvodovou zprávou a právním rámcem potřebným k tomu, aby o nich mohl Kongres rozhodnout.
V případě autonomních společenství návrhy zákonů schvaluje příslušná rada ministrů a jsou za stejných podmínek předkládány zákonodárnému shromáždění dotčeného autonomního společenství.
Jakmile Kongres návrh prostého nebo ústavního zákona schválí, předseda kongresu jej neprodleně postoupí předsedovi Senátu, který návrh předloží k projednání v Senátu. Senát má dva měsíce ode dne přijetí návrhu zákona na to, aby jej vetoval nebo zanesl pozměňovací návrhy. Veto návrhu zákona musí schválit absolutní většina.
Návrh zákona nemůže být předložen ke schválení panovníkovi, dokud Kongres neschválil původní návrh (v případě veta to musí být absolutní většinou, po uplynutí dvou měsíců od podání návrhu zákona stačí prostá většina) nebo nehlasoval o pozměňovacích návrzích a neschválil je nebo je zamítl prostou většinou. Dvouměsíční lhůta, kterou má Senát na vetování návrhu zákona nebo zanesení pozměňovacích návrhů, se zkrátí na 20 kalendářních dní v případě návrhů zákonů, o nichž vláda nebo Kongres poslanců prohlásí, že jsou neodkladné.
Zákony přijaté Parlamentem jsou předloženy panovníkovi, který je do patnácti dní od přijetí podepíše, vyhlásí a nařídí jejich zveřejnění.
Nařízení: návrhy nařízení procházejí tímto procesem:
Úřední věstník provozuje databázi, která obsahuje veškeré právní předpisy zveřejněné od roku 1960: Iberlex.
Přístup do databáze je zdarma.
Do všech Úředních věstníků zveřejněných od roku 1960 lze nahlížet oficiálních webových stránkách Úředního věstníku.
Tyto webové stránky nabízejí vyhledávač, který umožňuje nahlížet do legislativy, oznámení a databází ústavní judikatury (od roku 1980), zpráv a stanovisek Právní služby státu (Abogacía del Estado) (od roku 1997) a stanovisek Státní rady. Rovněž nabízí přepracované verze, které obsahují hlavní změny legislativy. Nabízí také služby, jako je upozornění na změny v legislativě, veřejná oznámení a nahlížení do informací a dokumentů.
Originální verzi stránky (v jazyce příslušného členského státu) provozuje daný členský stát. Překlad pořídily útvary Evropské komise. Je možné, že změny, které v originální verzi případně provedly orgány daného členského státu, nebyly ještě do překladů zapracovány. Evropská komise vylučuje jakoukoli odpovědnost za jakékoli informace nebo údaje obsažené nebo uvedené v tomto dokumentu. Předpisy v oblasti autorských práv členských států odpovědných za tuto stránku naleznete v právním oznámení.