1 Jaké jsou podmínky pro dosažení rozvodu?
Podle § 1564 první věty občanského zákoníku (Bürgerliches Gesetzbuch, BGB) může být manželství zrušeno rozvodem pouze na základě rozsudku soudu na návrh jednoho nebo obou manželů.
Manželství může být rozvedeno, je-li rozvrácené (§ 1565 odst. 1 první věta občanského zákoníku). Jedná se o současný stav manželství a výhled do budoucna. Zákonodárce vypracoval s ohledem na rozvrácení manželství tyto domněnky:
- Manželství se považuje za rozvrácené, pokud manželé již nežijí spolu a nelze očekávat, že soužití obnoví (§ 1565 odst. 1 druhá věta občanského zákoníku).
- Podle § 1566 občanského zákoníku použije soud nevyvratitelnou domněnku, že manželství je rozvráceno, pokud manželé spolu určitou dobu nežijí a pokud:
- návrh na rozvod manželství podají oba manželé, kteří žijí odděleně déle než jeden rok, nebo
- návrh na rozvod podá jeden z manželů a druhý manžel s rozvodem souhlasí, a manželé žijí odděleně déle než jeden rok, nebo
- návrh na rozvod podá jeden z manželů a druhý manžel s rozvodem nesouhlasí, manželé však žijí odděleně po dobu tří let.
- Jestliže manželé nežili odděleně po dobu jednoho roku, lze manželství rozvést pouze v několika málo výjimečných případech, například tehdy, pokud by zachování manželství nebylo pro navrhovatele vhodné vzhledem k důvodům souvisejícím s osobností druhého manžela (např. v případě fyzického napadání druhým manželem (§ 1565 odst. 2 občanského zákoníku).
2 Jaké jsou důvody k rozvodu?
Německé právo zná pouze rozvod z důvodu rozvrácení manželství. Rozvedení manželství z důvodu zavinění jednoho z manželů neexistuje.
3 Jaké jsou právní důsledky rozvodu s ohledem na:
3.1 osobní vztahy mezi manželi (například užívání příjmení)
Rozvedení manželé si ponechávají své společné příjmení. Na základě prohlášení učiněného na matričním úřadu si rozvedená osoba může vzít zpět své rodné příjmení nebo příjmení, které používala předtím, než přijala společné příjmení, nebo své rodné příjmení může uvádět před společným příjmením nebo za ním (§ 1355 odst. 5 občanského zákoníku).
3.2 rozdělení jmění manželů
3.2.1 Rozdělení společného bydlení a zařízení domácnosti
Podle § 1568a a § 1568b občanského zákoníku platí pro společné bydlení a rozdělení zařízení domácnosti po rozvodu v zásadě toto: manžel, který je více odkázán na užívání bydlení nebo zařízení domácnosti, může požádat, aby mu druhý manžel přenechat byt nebo zařízení domácnosti. V tomto ohledu je nutno přihlédnout zejména k poměrům obou manželů a nejlepšímu zájmu jejich společných dětí.
V případě pronajatého bydlení se nájemcem stává ten z manželů, který zde může i nadále bydlet, a to bez ohledu na to, zda byli dříve nájemci oba manželé, nebo pouze jeden z nich.
V případě vlastnictví domu nebo bytu platí toto:
- Je-li vlastníkem dosavadního bydlení pouze jeden z manželů, může je druhý manžel nadále užívat pouze ve výjimečných případech, zejména tehdy, je-li to nezbytné, aby se zamezilo nepřiměřeným útrapám, viz § 1568a odst. 2 občanského zákoníku.
- Vlastní-li bydlení společně oba manželé, použije se zásada uvedená v prvním odstavci.
V obou případech má manžel, jemuž byl byt přenechán, i manžel, který už nemůže svůj majetek užívat, nárok na to, aby byla mezi nimi uzavřena nájemní smlouva a sjednáno obvyklé nájemné v daném místě.
Pokud jde o zařízení domácnosti, rozlišuje se mezi předměty, které jsou ve společném vlastnictví manželů, a předměty, jež patří pouze jednomu z nich:
- v případě věcí v domácnosti, které jsou ve společném vlastnictví, se použijí zásady uvedené v souvislosti s touto otázkou v prvním odstavci. Manžel, který se musí věcí v domácnosti vzdát, může požádat o přiměřenou náhradu,
- Druhý manžel nemá nárok na věci v domácnosti patřící pouze jednomu z manželů.
3.2.2 Vypořádání majetku:
Mají-li manželé zákonem upravený režim společného jmění nabytého během manželství a nedohodnou-li se na vypořádání majetku při rozvodu, může být majetkový přírůstek na návrh jednoho z manželů vypořádán ve zvláštním soudním řízení (§ 1372 a násl. občanského zákoníku). Toto se provádí následovně:
Výchozím bodem pro výpočet je hodnota majetku každého manžela při uzavření manželství (počáteční majetek, § 1374 občanského zákoníku) a v době ukončení režimu společného jmění manželů (konečný majetek, § 1375). K počátečnímu majetku každého manžela se připočítá majetek, který dotyčný manžel zdědil nebo získal darem. Příslušným rozhodným dnem pro výpočet konečného majetku je den, k němuž byl druhému manželovi doručen návrh na rozvod. Majetkovým přírůstkem je částka, o kterou konečný majetek daného manžela převyšuje počáteční majetek (§ 1373). Osoba s nižším majetkovým přírůstkem má nárok na polovinu rozdílu v hodnotě v porovnání s majetkovým přírůstkem druhé osoby (nárok na vyrovnání) (§ 1378 odst. 1). Nárok na vyrovnání majetkového přírůstku zahrnuje vyplacení určité peněžní částky. Osoba, která má nárok na vyrovnání, nemůže zpravidla požadovat, aby jí byly předány konkrétní věci, jež patří osobě povinné poskytnout vyrovnání. Ve výjimečných případech však může soud pro rodinné záležitosti (Familiengericht) přiřknout i vlastnictví konkrétních předmětů (§ 1383). To je však možné pouze tehdy, pokud
- to je to únosné pro osobu, která je povinná poskytnout vyrovnání, a
- zabrání to hrubé nespravedlnosti u osoby oprávněné k získání vyrovnání, jež by jinak vznikla v případě vyrovnání majetkového přírůstku v hotovosti.
Hodnota takto přiřknutého majetku se započítává do nároku na vyrovnání.
Místo zákonem stanoveného režimu společného jmění manželů se podle německého práva mohou manželé v notářské listině rozhodnout pro režim odděleného jmění manželů (§ 1414), spoluvlastnictví (§ 1415 až § 1518) nebo pro volitelný režim společného vlastnictví majetkového přírůstku (§ 1519).
3.2.3 Důsledky pro nároky na starobní důchod
Nároky na důchod, které manželé získali během manželství (např. nárok na dávky ze zákonného důchodového pojištění, důchodového zabezpečení úředníků, zaměstnaneckého penzijního připojištění nebo soukromého důchodového a invalidního pojištění), jsou v každém případě při rozvodu rozděleny na polovinu formou vypořádání nároků na důchod. To zajišťuje, aby se oba manželé podíleli na nárocích, které získali během manželství, rovným dílem a aby každý manžel získal vlastní nároky na důchod.
3.3 nezletilé děti manželů
3.3.1 Rodičovská odpovědnost
Pokud rodiče vykonávají rodičovskou odpovědnost (práva a povinnosti) společně a rozvedou se, pak tato společná odpovědnost trvá i nadále. Soud o této záležitosti rozhodne – kromě případů, kdy je ohroženo blaho dítěte – pouze tehdy, podá-li jeden z rodičů soudu pro rodinné záležitosti návrh na přenesení rodičovské odpovědnosti nebo její části pouze na tohoto rodiče. Takovémuto návrhu musí být vyhověno, pokud s tím druhý rodič souhlasí a pokud dítě ve věku nejméně čtrnácti let nevznese námitku, nebo pokud lze očekávat, že zrušení společné rodičovské odpovědnosti a její přenesení na navrhovatele je v nejlepším zájmu dítěte (§ 1671 odst. 1 občanského zákoníku). Německé právo obecně vychází z toho, že styk dítěte s oběma rodiči je v jeho nejlepším zájmu, a zaručuje proto jak právo dítěte na styk s oběma rodiči, tak i právo a povinnost obou rodičů stýkat se s ním (§ 1684 odst. 1). To platí bez ohledu na rozdělení rodičovských práv a povinností.
3.3.2 Výživné
Rodiče mají vůči svým dětem vyživovací povinnost (§ 1601 občanského zákoníku). Děti mají právo na to, aby je rodiče živili po dobu, kdy nejsou schopny živit se samy (§ 1602 občanského zákoníku). Vyživovací povinnost plní rodiče v rámci svých možností (§ 1603 občanského zákoníku). Vyživovací povinnost rodičů vůči dětem je chápána široce, tzn., že rozhodující je dosažitelný, a nikoli pouze dostupný příjem (§ 1603 odst. 2 občanského zákoníku). Svou vyživovací povinnost vůči dětem musí rodiče plnit v zásadě úměrně své výdělečné schopnosti a finanční situaci. Rodič, který má dítě ve své péči, plní svou vyživovací povinnost prostřednictvím péče o dítě a jeho výchovy (§ 1606 odst. 3 občanského zákoníku). Po odloučení rodičů má proto povinnost platit výživné v hotovosti zpravidla pouze rodič, s nímž dítě nežije ve společné domácnosti.
Výživné na dítě zahrnuje jeho celkové životní potřeby včetně nákladů na jeho náležité vzdělání (§ 1610 občanského zákoníku).
3.4 vyživovací povinnosti vůči druhému z manželů?
Po rozvodu se každý z manželů musí o svou obživu starat sám (§ 1569 občanského zákoníku). V souladu s tím musí vykonávat náležitou výdělečnou činnost (§ 1574 odst. 1). Pokud je to k zahájení náležité výdělečné činnosti nezbytné, musí absolvovat program vzdělávání, dalšího vzdělávání nebo rekvalifikace, lze-li očekávat, že jej úspěšně dokončí (§ 1574 odst. 3 občanského zákoníku).
Rozvedení manželé však mají nárok na výživné v těchto případech:
- pokud od nich z důvodu opatrování společného dítěte (§ 1570 občanského zákoníku) nebo z důvodu nemoci nebo invalidity či oslabení fyzických či psychických sil (§ 1572 občanského zákoníku) nelze očekávat výdělečnou činnost,
- pokud od nich nelze z důvodu věku očekávat výdělečnou činnost k určitému časovému okamžiku, zejména v době rozvodu nebo po skončení péče o společné dítě manželů nebo jeho výchovy (§ 1571 občanského zákoníku),
- pokud a dokud musí po rozvodu absolvovat program vzdělávání, dalšího vzdělávání nebo rekvalifikace, aby odstranili mezery ve vzdělání nebo vyrovnali nevýhody plynoucí z předchozího manželství; podmínkou je však to, že program vzdělávání, dalšího vzdělávání nebo rekvalifikace zahájí co možná nejdříve, aby mohli vykonávat vhodnou výdělečnou činnost, která jim zajistí dlouhodobý zdroj obživy, a to, že je možné očekávat úspěšné ukončení tohoto vzdělávání (§ 1575 občanského zákoníku),
- pokud a dokud si po rozvodu nebyli schopni najít žádnou vhodnou výdělečnou činnost (§ 1573 odst. 1 občanského zákoníku),
- pokud a dokud u nich výdělečnou činnost nelze očekávat z jiných závažných důvodů a odmítnutí výživného by s přihlédnutím k zájmům obou manželů bylo hrubě nepřiměřené (§ 1576 občanského zákoníku),
- pokud jim příjmy z přiměřené výdělečné činnosti nepostačují k pokrytí celkových životních nákladů (§ 1573 odst. 2 občanského zákoníku).
Výše výživného se stanoví podle životních poměrů v době manželství a zahrnuje i náklady na příslušné pojištění pro případ nemoci, potřebu péče, stáří a sníženou výdělečnou schopnost (§ 1578 občanského zákoníku). Není-li manžel, který má vyživovací povinnost, v důsledku svých výdělečných a majetkových poměrů a s přihlédnutím k dalším závazkům schopen zajistit oprávněné osobě výživné, aniž by tím ohrozil uspokojování svých vlastních přiměřených životních potřeb, musí poskytovat výživné pouze v míře odpovídající okolnostem při zohlednění potřeb a výdělečných a majetkových poměrů rozvedených manželů (§ 1581 první věta občanského zákoníku).
Výživné může být sníženo a/nebo časově omezeno, pokud by další placení výživného bez omezení bylo nespravedlivé (§ 1578b občanského zákoníku). Možnost snížení / časového omezení výživného podle § 1578b občanského zákoníku se vztahuje zejména na § 1570–1573, přičemž podle § 1570 představují zvláštní úpravu v souvislosti s časovým omezením aspekty spravedlnosti s ohledem na prodloužení vyživovací povinnosti v souvislosti s péčí poté, co dítě dosáhlo tří let věku, a to z důvodů týkajících se dítěte nebo rodičů.
Při posuzování podle § 1578b občanského zákoníku je třeba přihlédnout k zájmům společného dítěte, které bylo svěřeno do péče. Mimoto je třeba uvážit nevýhody plynoucí z manželství, pokud jde o možnost manžela starat se o svou vlastní výživu. Nevýhody existují, je-li příjem manžela, jenž má nárok na výživné, nižší v porovnání s příjmem, který by získal v případě, že by manželství uzavřeno nebylo. Podle § 1578b odst. 1 třetí věty občanského zákoníku může tato nevýhoda plynout z péče o dítě a organizace vedení domácnosti a výdělečné činnosti. Při posuzování nevýhod plynoucích z manželství je třeba v rámci komplexního hodnocení vzít v úvahu veškeré okolnosti daného jednotlivého případu, včetně doby trvání manželství.
4 Co se v praxi rozumí právním pojmem „rozluka“?
Pokud si to přeje, může každý z manželů žít odděleně bez zvláštních formalit. Ustanovení § 1361 až 1361b občanského zákoníku upravují dobu trvání odděleného života (viz otázka 6).
5 Jaké jsou podmínky rozluky?
Manželé musí žít odděleně. Manželé žijí odděleně, pokud již nemají společnou domácnost a jeden z nich nemá zjevně v úmyslu společnou domácnost zavést, jelikož odmítá manželské soužití (§ 1567 odst. 1 občanského zákoníku).
6 Jaké jsou právní důsledky rozluky?
Pokud žijí manželé odděleně nebo pokud chce žít odděleně jeden z nich, může jeden z manželů druhého požádat, aby mu přenechal k výlučnému užívání jejich společný byt nebo jeho část (přidělení bytu), je-li to nezbytné k tomu, aby se zamezilo nepřiměřeným těžkostem (§ 1361b občanského zákoníku). Pokud jeden z manželů druhého fyzicky napadal nebo ohrožoval, je poškozené nebo ohrožené osobě zpravidla přidělen celý byt. Přidělení bytu však neslouží k tomu, aby se tím připravoval a usnadňoval rozvod manželů.
Po dobu odděleného života manželů lze upravit i užívání předmětů v domácnosti (§ 1361a občanského zákoníku). Každý z manželů může od druhého požadovat věci v domácnosti, které mu náležejí. To se však nepoužije, pokud osoba, která se musí těchto věcí vzdát, je potřebuje ve své nové vlastní domácnosti, a pokud je to přiměřené daným okolnostem (např. přenechání pračky tomu z manželů, s nímž žijí děti ve společné domácnosti).
Ačkoliv manželé žijí odděleně, může jeden z manželů požadovat od druhého výživné odpovídající životní úrovni a výdělečným a majetkovým poměrům manželů (§ 1361 občanského zákoníku). Výživné během rozluky je výsledkem manželské solidarity a má zajistit, aby se manželé v důsledku rozluky neocitli v tísni. Manželům to rovněž umožňuje obnovit manželské soužití bez ohledu na ekonomické překážky. Manželé proto mají i nadále relativně velkou vzájemnou odpovědnost, takže existují pouze omezené požadavky na ekonomickou samostatnost a povinnost zajistit si živobytí. Manžel, který žije odděleně, má nárok na výživné, není-li schopen uspokojovat své potřeby z vlastního příjmu a majetku.
7 Co se v praxi rozumí pojmem „prohlášení manželství za neplatné“?
„Prohlášení manželství za neplatné“ neexistuje. Manželství může být zrušeno pouze na návrh soudním rozhodnutím (§ 1313 a násl. občanského zákoníku). Řízení o zrušení manželství jsou v praxi ojedinělá.
8 Jaké jsou podmínky pro prohlášení manželství za neplatné?
Důvodem pro zrušení manželství je porušení zákona nebo vada souhlasu při uzavření manželství. Důvody jsou taxativně uvedeny v § 1314 občanského zákoníku.
9 Jaké jsou právní důsledky prohlášení manželství za neplatné?
Důsledky zrušení manželství odpovídají důsledkům v případě rozvodu (§ 1318 občanského zákoníku). Viz v této souvislosti poznámky v odpovědi na otázku 3.
10 Existují alternativní mimosoudní prostředky umožňující řešit otázky týkající se rozvodu bez nutnosti obracet se na soud?
V případě rozvodu mají rodiče v rámci pomoci dětem a mladistvým nárok na poradenství poskytované úřadem péče o mládež (Jugendamt). Účelem tohoto poradenství je pomáhat odděleně žijícím a rozvedeným rodičům vytvářet podmínky pro výkon rodičovské zodpovědnosti v nejlepším zájmu dítěte či mladistvého. Rodiče jsou za vhodné účasti dotyčného dítěte nebo mladistvého podporováni při vytváření dohody o zabezpečování rodičovské péče. Databáze všech poraden je k dispozici na internetu na adrese https://www.dajeb.de/. Kromě toho existuje možnost urovnat spor a dojít ke smíru cestou mediace. Vice informací o rodinné mediaci je k dispozici na adrese https://www.bafm-mediation.de/
11 Kam mám podat svůj návrh na rozvod/rozluku osob/prohlášení manželství za neplatné? Jaké náležitosti musí být splněny a jaké dokumenty by měly být přiloženy k žádosti?
Podle německého práva existuje pouze rozpad manželství (rozvod), zrušení manželství nebo určení existence či neexistence manželství mezi účastníky řízení (§ 121 zákona o řízení v rodinných a nesporných věcech (Gesetz über das Verfahren in Familiensachen und in den Angelegenheiten der freiwilligen Gerichtsbarkeit, FamFG).
Návrh ve věcech manželství se obvykle podává u okresního soudu (Amtsgericht) / soudu pro rodinné záležitosti (Familiengericht) (§ 111 a § 121 zákona o řízení v rodinných a nesporných věcech, § 23b zákona o organizaci soudů (Gerichtsverfassungsgesetz)). Místní příslušnost se zakládá na § 122 zákona o řízení v rodinných a nesporných věcech. Zastupování advokátem je povinné.
12 Je možno získat právní pomoc na pokrytí nákladů spojených s řízením?
Osoba, která není vzhledem ke svým osobním a finančním poměrům schopna nést náklady řízení nebo je může uhradit pouze částečně či ve splátkách, může v případě řízení u soudů pro rodinné záležitosti požádat o právní pomoc. Předpokladem schválení je, aby její úmysl domáhat se svého práva nebo své právo hájit měl uspokojivou vyhlídku na úspěch a nejevil se jako svévolný. Tímto způsobem je zajištěno, aby soudy byly dostupné i pro finančně slabší osoby. Právní pomoc kryje v plné nebo částečné výši – podle dostupného příjmu – příspěvek účastníka řízení na soudní výlohy. Náklady na právní zastoupení jsou uhrazeny v případě, pokud soud přidělí právního zástupce. Další informace jsou uvedeny v brožuře o právní pomoci a poradenství nazvané „Beratungshilfe und Prozesskostenhilfe“, která je k dispozici na internetových stránkách Spolkového ministerstva spravedlnosti a ochrany spotřebitele na adrese https://www.bmjv.de/.
13 Je možné podat proti rozhodnutí o rozvodu manželství/rozluce/prohlášení manželství za neplatné opravný prostředek?
Opravný prostředek lze podat proti rozhodnutí o rozvodu manželství nebo o zrušení manželství podle § 58 a násl. zákona o řízení v rodinných a nesporných věcech. O opravném prostředku rozhoduje vrchní zemský soud (Oberlandesgericht).
14 Co musím udělat pro to, aby rozhodnutí o rozvodu/rozluce/prohlášení manželství za neplatné, které vynesl soud v jiném členském státě, bylo uznáno v tomto členském státě?
Takováto rozhodnutí (vyjma rozhodnutí, která byla vynesena v Dánsku) se ve Spolkové republice Německo uznávají automaticky na základě nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 (dále jen „nařízení Brusel IIa“), tj. bez zvláštního uznávacího řízení. To však podle nařízení Brusel IIa zpravidla předpokládá, že soudní řízení ve věci rozvodu, zrušení manželství nebo prohlášení manželství za neplatné bylo zahájeno po 1. březnu 2001 (výjimky jsou uvedeny v článku 64 nařízení Brusel IIa). Na starší věci se vztahuje předchůdce nařízení Brusel IIa, tj. nařízení Brusel II. Rozhodnutí vynesená v Dánsku vyžadují i nadále zvláštní řízení za účelem uznání.
15 Na který soud bych se měl obrátit, pokud chci rozporovat uznání rozhodnutí o rozvodu/rozluce/zrušení manželství vynesenému v jiném členském státě? Jaké řízení se v těchto případech použije?
V oblasti působnosti nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 je pro podání návrhu na neuznání takového rozhodnutí příslušný zpravidla okresní soud (soud pro rodinné záležitosti) v místě sídla vrchního zemského soudu, v jehož obvodu:
- má odpůrce nebo dítě, jehož se rozhodnutí týká, obvyklý pobyt, nebo
- není-li žádný soud příslušný podle výše uvedeného, soud, v jehož obvodu existuje zjevný zájem na zjištění této věci nebo potřeba péče,
- jinak soud pro rodinné záležitosti se sídlem Pankow/Weißensee.
Výjimka platí pro Dolní Sasko, kde se při okresním soudě v Celle podle výše uvedených kritérií centrálně soustřeďuje příslušnost pro všechny obvody vrchního zemského soudu.
Použijí se procesní požadavky stanovené v zákoně o řízení v rodinných a nesporných věcech.
16 Právo, kterého státu se použije na rozvodové řízení mezi manželi, kteří nežijí v tomto členském státu nebo kteří mají rozdílná státní občanství?
V Německu a v dalších šestnácti členských státech Evropské unie se právo rozhodné pro rozvod v případech, kdy se uplatňují kolizní normy, řídí ustanoveními „nařízení Řím III“ (nařízení Rady (EU) č. 1259/2010 ze dne 20. prosince 2010, kterým se zavádí posílená spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky). Právo určené podle nařízení Řím III se poté použije bez ohledu na to, zda je či není právem zúčastněného členského státu.
Tyto internetové stránky jsou součástí portálu Vaše Evropa.
Velice uvítáme jakoukoli zpětnou vazbu ohledně užitečnosti poskytnutých informací.
